Na oprávněnosti tohoto konstatování nic nemění to, že v minulosti byla na nátlak USA a jejich spojenců tato interpretace několikrát zneužita ke krytí jejich jednání, postrádajícího jakýkoli právní podklad. Možná i proto je tento postup eufemisticky označován jako rezoluce či „mandát OSN“ a nikoli jako rozhodnutí Rady bezpečnosti.
Přijetí rezoluce je ospravedlňováno m.j.ochranou civilistů, zajištěním bezpečnosti dodávek humanitární pomoci, snahou o zastavení nepřátelství a o dodržování dřívější rezoluce RB o embargu na dodávky zbraní a dalšího materiálu a vstup žoldnéřů do Libye.
K dosažení těchto cílů mělo vést okamžité zastavení palby, ukončení násilí a útoků proti civilistům a zákaz všech letů - s výjimkou letů humanitárních - ve vzdušném prostoru Libye. Rada bezpečnosti zároveň zmocnila členské státy k přijetí nezbytných kroků k ochraně útoky ohrožovaných civilistů a osídlených oblastí Libye včetně Benghází, jakož i k tomu, aby bylo vynuceno dodržování zákazu letů.
Jaká však je skutečnost. Již druhý den po přijetí rezoluce, nehledě na deklarovaný zákaz všech letů – kromě humanitárních - zahájily USA, V. Británie a Francie letecké a raketové bombardování území Libye. Jenom zcela nemyslící člověk, by mohl uvěřit tomu, že se jedná o kroky, které mají chránit civilní obyvatelstvo a zajistit dodržování zákazu všech letů. Jediným vysvětlením může být, že zákaz všech letů se nevztahuje na bojové akce letectva uvedených tří, případně i dalších „spojeneckých“ států.
Za posledních 12 let se jedná již o 4 případ demokratizace „ autoritativních režimů“ vojenskou silou – Jugoslávie, Irák, Afghánistán – nyní Libye. Scénář je také téměř shodný – vnitřní nestabilita státu, zaviněná ekonomickou situací, pronásledováním kritiků režimu -která může ohrozit bezpečnost a mír v regionu. Při tom ne jen indicie, ale také zprávy renomovaných medií i západních a v neposlední řadě také vyjádření politiků a vojenských činitelů USA, a jejích spojenců potvrzuje i působení vnějších vlivů na vyvolání nestability Kaddáffiho režimu. Podle těchto vyjádření a zpráv byla akce proti Libyi dlouho a pečlivě připravována a to i za pomoci cizích speciální jednotek působících na území Libye již před započetím nepokojů. Není sporu o tom, že se v žádném případě nejedná o pokojné, nenásilné protesty politické opozice. Jde o ozbrojené, násilné výpady vzbouřenců, které již zřejmě přerostly v občanskou válku. Embargo na dodávky zbraní a vojenského materiálu, požadavek zastavit palbu a násilí se zřejmě týká jen vládních orgánů Libye. Bojové operace povstalců, financovaných, vyzbrojovaných a i vojensky podporovaných ze zahraničí pokračují.
Tato fakta v mnoha ohledech připomínají situaci v době občanské války ve Španělsku před 2. světovou válkou. Také tehdy byla vláda zbavena možnosti zákonnými prostředky posílit své obranné prostředky a možnosti. Fašističtí povstalci se naopak těšili nezahalené podpoře ze zahraničí, včetně vydatné vojenské pomoci.
Útok proti Libyi znamená hrubé, cynické ignorování i dalších závazků, které členské státy OSN převzaly zejména podle čl. 2 Charty. Zavázaly se m.j. řešit své mezinárodní spory pokojnými prostředky, vystříhat se ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.Podle závěrečného odstavce čl. 2, „ žádné ustanovení Charty nedává OSN právo zasahovat do věcí které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu. Nepřípustnost vměšování do vnitřních věcí se týká i všech členských států“. Mezi tyto věci nepochybně patří i udržování klidu a pořádku v zemi, včetně zákroků proti ozbrojeným akcím povstalců, tlačícím zemi až k občanské válce. Ozbrojené zasahování do občanské války na straně povstalců je hrubým porušováním této i dalších závazných norem mezinárodního práva. Místo mezinárodního práva závazného pro všechny státy mezinárodního společenství se podsouvá „právo silnějšího“.
Vzniká otázka, zda za kouřovou clonou zdánlivé podpory masových lidových bouří, ochrany „lidských práv“, ochrany civilistů a skoncování s násilím se neskrývají jiné, daleko méně ušlechtilé, zcela přízemní, materiální cíle a záměry. Zda se ve skutečnosti nejedná o dlouho připravovaný krok k odstranění nevyzpytatelného vládce Libye, „diktátora“, který však ve srovnání s jinými diktátory, arabskými ropnými šejky a králi, věnoval značkou část zisků z exportu ropy a plynu na zlepšení životní úrovně občanů Libye. Jeho¨likvidace by současně mohla být cestou, jak se schválením OSN, třeba pochybným a z mnoha stran odmítaným a kritizovaným, ovládnout libyjské zásoby ropy a plynu , které před „diktátorovým“ znárodněním patřily naftařským společnostem převážně USA a V.Britanie. Pokud Kaddáfí a libyjská revoluce budou poraženi, nebude zlikvidován fiktivní africký diktátor. Vznikne precedens pro další globalizované vojenské zásahy proti všem progresivním vůdcům, kteří se snaží zajistit pro své národy přijatelný a důstojný život. V tomto směru se již nechal slyšet prezident Francie.
Všeobecně se uznává, že ovládnutí vzdušného prostoru nestačí k zajištění nadvlády nad kterýmkoliv státem. Rezoluce RB sice výslovně vylučuje a nepřipouští přítomnost cizích okupačních sil v jakékoli formě na kterékoli části území Libye. Četné zkušenosti z dávnější i zcela nedávné minulosti však ukazují, že po nepříliš dlouhé době může nastat situace, že naplnění cílů skutečně sledovaných operací proti Libyi jejími iniciátory, nelze dosáhnout jenom leteckými a raketovými údery a bude sílit tlak na vyslání příslušníků pozemních ozbrojených sil. Třeba i pod záminkou zajištění ochrany a spravedlivého rozdělování zahraniční humanitární pomoci. A samozřejmě se souhlasem nebo dokonce na pozvání „revoluční“ povstalecké „vlády“ by mohlo posloužit jako ospravedlnění „revize“ názoru RB pokud kde o výsadek pozemních ozbrojených sil států, které se angažují v útoku proti Libyi.
Se způsobem jakým USA, V. Británie a Francie a postupně i další státy NATO přistoupily k uplatňování rezoluce RB, zejména pokud jde o rozsah a formy použití ozbrojených sil nesouhlasí ani státy, jež se původně zdržely hlasování včetně obou stálých členů RB – ČLR a Ruské federace.. Podobně kritické stanovisko zaujala i řada dalších států, mezi nimi Liga arabských států, Africká unie a Turecko. S rostoucím odporem se pokračující útok proti Libyi a stále se zvyšující počet civilních obětí jakož i škod na civilních objektech a infrastruktuře země setkává u veřejného mínění celého světa.
Členové o. s. Vojáci proti válce stejně jako demokraticky smýšlející lidé v celém světě vznášejí vůči libyjskému režimu vážné výhrady. Spolu s nimi však sdílíme názor, že zákonná vláda, kterou zřejmě podporuje značná část obyvatelstva a jež je uznávána zdrcující většinou států mezinárodního společenství, má plné právo těmto akcím přiměřeným způsobem čelit
Členové o. s. Vojáci proti válce jako důslední odpůrci řešení mezinárodních problémů válkou se považují za součást tohoto odporu. Připojujeme se ke stále důrazněji zaznívajícímu požadavku na okamžité zastavení palby a všech útoků proti civilnímu obyvatelstvu. Nejen však ze strany libyjských ozbrojených sil, ale i ze strany povstalců a leteckých a námořních sil států NATO. Ty mohou být podle našeho názoru v souladu s rezolucí RB využity výlučně ke kontrole bezletové zóny a dodržování embarga na dovoz zbraní na území Libye.
Jsme přesvědčeni, že nejschůdnější cestou k řešení nebezpečné situace kolem Libye je obnovení jednání na půdě Rady bezpečnosti. Měly by být učiněny i konkrétní kroky k zahájení dialogu mezi znepřátelenými stranami v Libyi bez jakýchkoliv zvenčí zanášených předběžných podmínek a cizího vměšování. Jeho cílem by mělo být urovnání vnitřního konfliktu a vytvoření předpokladů pro posílení procesu demokratizace Libye jako svrchovaného, jednotného státu.
Vojáci proti válce, 25. března 2011
